KONSPIRAČNÍ TEORIE

 

 

Pět kroků k poznání skutečnosti

 

 

Ten fenomén je obecně známý: příslušná internetová média jsou plná oněch takzvaných „konspiračních teorií“, kdy anonymní pisatel s nejhlubším vnitřním přesvědčením události tohoto světa vysvětluje působením jakýchsi temných sil, jejichž jediným cílem je mocensky ovládnout celou planetu. Intelektuální hodnota takovýchto sdělení je samozřejmě v naprosté většině případů zcela triviální; ale přesto stojí za to tento úkaz rozebrat více do hloubky. A to nejen pro jeho rozšířenost a jeho reálnou působnost; nýbrž především proto, že se zde velice názorně manifestuje principiální omylnost lidské mysli ve vztahu k reálnému dění vůbec.

 

Ta zcela základní příčina pro převrácenou optiku těchto konspiračních teorií je vlastně zcela jednoduchá: tito lidé evidentně nemají naprosto žádnou znalost objektivních procesů probíhajících ve světě politiky, společnosti a ekonomiky – ale přitom pociťují naléhavou touhu si toto dění nějakým pro ně srozumitelným způsobem vysvětlit. A proto si ho vysvětlují tím jediným způsobem, který je jim dán jejich přirozenou životní zkušeností: totiž jako jednání jednotlivců.

 

Všechny ty autonomně probíhající pochody, procesy, střety v politických, sociálních a ekonomických strukturách oni nedokáží pochopit v jejich objektivitě, a proto je přesouvají do roviny subjektivní – jako jednání těch či oněch aktérů, a to především aktérů zlovolných, s oněmi zmíněnými temnými úmysly.

 

Tímto konstatováním by bylo vlastně možno tuto úvahu ukončit; vlastní podstata celé záležitosti je tím odhalena a vysvětlena. Jenže: ten základní vztah který se nám přitom vynořil, totiž vztah mezi vlastní zkušeností a objektivním chodem věcí – ten má mnohem větší a hlubší dosah nežli pouze tyto internetové infantility. Je tu zároveň obsažen vlastně celý zásadní problém člověka, lidské mysli při poznávání reality.

 

Ještě jednou: ta snaha o násilné subjektivizování, tedy o vysvětlování veškerého dění jenom prostřednictvím vlastní vůle jednajících aktérů spočívá na přirozené životní zkušenosti lidské bytosti. To ovšem naopak znamená: jakékoli vyšší, pravdivější poznání skutečnosti je podmíněno tím, že si lidská mysl dokáže vypracovat zkušenost novou, která se principiálně liší od té zkušenosti přirozené. Právě to je tak obtížné na tom, vypracovat se k vyšším stupňům poznání: je nutno si – cíleným studiem a praxí – vybudovat zcela novou zkušenost, zcela nové automatismy ve vykládání daného předmětu; a co hůře, tyto nové náhledy, tyto vyšší stupně poznání se nacházejí v zásadním rozporu s tou původní, zcela přirozenou zkušeností lidského vědomí.

 

Právě proto dochází v obecných diskusích stále znovu a znovu k tak zásadním střetům: kdo argumentuje z pozice vyššího, obecnějšího stupně chápání reality, ten se tomu přirozenému vědomí jeví jako někdo, kdo realitu převrací na hlavu. A nejen to: dokonce i mezi jednotlivými dalšími stupni tohoto vyššího poznání dochází k tomu samému neporozumění. Neboť každý vyšší stupeň vyžaduje vypracování si zcela nové zkušenosti; takže i když někdo dosáhl třeba stupně druhého, pak stejně ještě zdaleka nemá porozumění pro stupeň třetí a vyšší. A stejně tak i jemu se zdá, že ty vyšší stupně poznání objektivní realitu převracejí a překrucují, ačkoli ty se naopak mnohem více blíží jejímu pravému poznání.

 

Zkusme si teď tedy učinit obecný náčrt toho, v jakých stupních se rozvíjí ten proces osvobozování se lidské mysli od té původní, přirozené, ale nereflektované lidské zkušenosti. Můžeme předeslat předem: každý další, vyšší stupeň se od předchozího liší právě tím, že se ještě více oprošťuje od toho přirozeného subjektivistického pohledu, a ještě více dokáže za vším děním spatřovat objektivně jsoucí a působící faktory. Jestliže tedy to přirozené nazírání označíme jako první stupeň lidského poznání, pak následující stupně jsou tyto:

 

 

Poznání psychologické

 

 

Nedocenitelným výdobytkem psychologie je, že je to právě ona, která jako první ve výkladu lidského jednání od toho počátečního „někdo“ přechází k „něco“. Tedy k poznání, že procesy v lidské mysli nejsou zdaleka způsobovány jenom subjektivním, vědomým chtěním dotyčné osoby – nýbrž že mají do značné míry svou vlastní dynamiku, svou vlastní autonomii, a pro bdělé vědomí (tedy to vědomé „já“) jsou jen velice obtížně dosažitelné, pokud vůbec.

 

Takže tohle je tedy jak řečeno velká zásluha a přednost obecné psychologie, že překračuje hranici pouhé subjektivity, a otevírá první vstupní bránu do světa objektivity. Do světa objektivních procesů, s kterými je člověk sám sice bytostně spjat, ale nemůže je svou vůlí ovládat, naopak sám je ovládán jimi. Na straně druhé ale psychologie zůstává omezena na ryze individuální stránku lidské existence; zůstává tedy nerozlučně spjata s tou výchozí subjektivitou, a nemůže dohlédnout k vyšším stupňům objektivní podmíněnosti. Tím dalším stupněm je:

 

 

Poznání politologické

 

 

Od předchozího stupně se poznání politologické liší tím, že člověka vřazuje do objektivně jsoucích struktur. To znamená: kde to přirozené vědomí politické procesy vykládá tvrdošíjně jako jednání (jako „konspiraci“) jednotlivců, tam poznání politologické spatřuje objektivně jsoucí struktury, které mají svou vlastní existenci, vytvářejí ve svém celku ucelenou, vnitřně provázanou soustavu, která má svou vlastní dynamiku, kterou je jen do určité míry možno ovlivňovat lidskou vůlí a lidským jednáním. Jestliže tedy poznání psychologické je prvním krokem do říše objektivity, pak poznání politologické je prvním krokem do říše objektivní strukturality.

 

Principiálním limitem politologického náhledu je to, že nakonec zůstává stát u pouhého institucionalismu. To jest: podle této optiky vposledku všechno záleží jenom na tom, aby racionálním způsobem fungovaly instituce: politické, státní, správní. A když tyto instituce správě a řádně fungují – pak je politolog spokojen, tím je pro něj celá práce vykonána, a dál už nevidí žádné možnosti cokoliv ovlivňovat, natož pak zlepšovat. My však nemáme důvodu setrvávat na takovéto – stále ještě velice nízké – úrovni poznání, a postoupíme proto o další stupeň dále. Tím je:

 

 

Poznání sociologické

 

 

Nutno hned úvodem předeslat: pokud je zde použito označení „sociologické poznání“, pak je tím míněno vlastně všechno jiné, nežli co poskytuje současná obecná sociologie. Toto označení je nutno použít prostě z toho důvodu, že sociologie jako taková znamená opět vyšší stupeň obecnosti, a tedy další pokrok v rozpoznání objektivních faktorů a procesů jsoucnosti člověka a společnosti.

 

Řekli jsme, že poznání sociologické jde o stupeň výše nežli poznání politologické; to znamená, že tam kde politolog vidí pouze instituce, tam sociologie odhaluje rámcové podmínky, ze kterých tyto instituce vyrůstají, a jejichž jsou odrazem. Jestliže tedy politologie vsazuje subjekt do systému institucionálních struktur, pak pohled sociologický tyto institucionální struktury zařazuje do struktur materiálních. Na tento stupeň pak už navazuje stupeň nejvyšší, a to sice:

 

 

Poznání metafyzické

 

 

Tento stupeň se už zcela vymaňuje z jakékoli zkušenosti bezprostředně-materiální, kterou nám mohou poskytnout naše smysly, a včleňuje nás a naši existenci do dění nejvyššího řádu. Jak řečeno zde už nám nijak není nápomocná naše přirozená zkušenost; zde je nutno si vypracovat zcela novou schopnost doslova „vidět neviditelné“. Ty procesy či faktory které zde působí jsou skutečně „meta-“, tedy za vším materiálně-fyzikálním světem.

 

Je nesmrtelnou zásluhou náboženství, že je to právě ono, kdo dokázalo přirozené lidské mysli zprostředkovat – v názorných obrazech – tuto nejvyšší úroveň bytí, a člověka s touto nejvyšší úrovní spojit v jednu nerozlučnou jednotu. Na straně druhé – ten skok víry „přes pět pater“ najednou nemůže zůstat bez následků: jestliže je na jedné straně člověk, jako duše, spojen s nejvyšším bytím, pak zároveň je ta subjektivita přenesena skokem z té nejnižší, počáteční úrovně až na tuto sféru nejvyšší. Takže to, co by mělo být vlastně označováno nanejvýš jako transcendentální „ono“, se zde jeví jako „on“, subjekt, vědomý a individuálně působící Bůh.

 

 

Tolik tedy k systému a hierarchii lidského poznání. K tomu je pak možno připojit už jenom tolik, že lidské poznání může jenom pak být úplné, když dokáže zahrnout všech těchto pět úrovní, a to sice jako jeden jediný vnitřně propojený celek. A nejen poznání; i lidské konání, lidská praxe může mít nárok na úplnost, a tedy na nedeformovanost jenom tehdy, když je jejím základem toto komplexní a všechny stupně a úrovně subjekt-objektivity zahrnující a spojující poznání.