VĚDOMÍ A SKUTEČNOST

 

Není snad vůbec nic obtížnějšího pro racionální způsob uvažování, nežli dokázat se vcítit do způsobu vnímání mimoracionálního, spirituálního, meditativního. Z hlediska racionálního uvažování všechny tyto – dejme tomu alternativní – způsoby vnímání a chápání světa budou vždycky nelogické, a tedy nesmyslné. Vždycky budou z jeho hlediska jako skutečnost tvrdit něco, co je nereálné, co je pouhou představou, fikcí.

 

Ale… Přece jenom snad existuje jedna možnost, jak i racionálně-logickému myšlení ten meditativní způsob vnímání skutečnosti poněkud přiblížit.

 

V malé knížečce Zenové moudrosti je psáno úvodem: „Ať už používá zenový mistr jakákoli slova a metody (…) - je jeho úloha vždy především úloha muže, který ukazuje prstem k měsíci. V tomto případě je ‚měsícem‘ osvícení nebo seberealizace – oproštění od všech fyzických a duševních předsudků za účelem současně bezprostředního i okamžitého poznání skutečnosti, jaká je.“

 

Tady jsou klíčová především dvě slova: „bezprostřední“ a „okamžité“ poznání skutečnosti.

 

Aby bylo možno plně pochopit jejich význam a dosah, je nutno si zpřítomnit jejich opak a protiklad, kterým se vyznačuje právě to obvyklé, racionální myšlení.

 

To racionální myšlení totiž poznává skutečnost právě naopak postupně, krok za krokem. A tím také ovšem diskrétně, to jest rozčleněním skutečnosti na jednotlivé součásti, které poznává a analyzuje v jejich jednotlivosti; a teprve druhotně toto poznání jednotlivostí skládá dohromady, v obecné poučky (univerzalia).

 

A tady se vlastně i pro to čistě logicky racionálně uvažující vědomí musí nutně ukazovat, že tady něco není v pořádku. Že na jeho straně, v jeho metodě existuje nějaký zcela zásadní deficit. Pokud totiž stavíme otázku, co – a jak – je skutečnost jako taková, pak nám nevyhnutelně musí vyjít odpověď, že ta skutečnost tohoto světa je tady současně. V tomto okamžiku, v plné souvislosti své existence. A teď k tomu přistoupí racionální vědomí – a tuto současnost a všeobecnou souvztažnost veškerého bytí začne roztrhávat od sebe, to co je současné poznává postupným procesem, spojité rozbíjí na jednotlivé atomy.

 

Takže z tohoto pohledu racionální vědomí musí nevyhnutelně uznat: ano, to meditativně-intuitivní poznání má naprosto svou vlastní logiku; a vlastně si opravdu může svým způsobem činit nárok na to, postihovat skutečnost takovou, jakou tato opravdu je. Jakou je v tomto okamžiku, a v reálném stavu svého vzájemného působení, své vzájemné pospojitosti.

 

Zaznamenejme a zafixujme si tedy jako první poznatek: ano, to – dejme tomu – zenově-intuitivní poznávání má svou specifickou oprávněnost, a má svůj specifický, a legitimní vztah k samotné realitě.

 

 

 

Tím by vlastně bylo možno toto uvažování ukončit; jenomže celá věc je ještě o něco složitější.

 

Vraťme se k tomu zenově-intuitivnímu způsobu vztahování se ke skutečnosti. To tedy má být „bezprostřední“ a „okamžité“. Na rozdíl od obvyklého racionálního způsobu myšlení, které věci poznává jednotlivě a postupně.

 

Jenže: není tomu snad tak, že i ten žák zenu – nežli dojde svého prohlédnutí, osvícení a stane se mistrem – tak že on musí stejně tak napřed postupovat krok od kroku?… Nemusí i on tu „skutečnost“ poznávat napřed část po části, dílec po dílci, nežli dokáže ty všechny jednotlivé vlastnosti věcí ponechat za sebou, a své vnímání soustředit jenom na to Jediné, co stojí za nimi?…

 

Jestli tomu tak je, pak se ovšem v zenu navzájem sváří cíl, a cesta k tomu cíli vedoucí. Nebo přesněji řečeno: ta cesta popírá cíl, a cíl popírá cestu. Nikdo se nestane zenovým mistrem – tedy mistrem té „současné bezprostřednosti“, aniž by předtím prošel světem jednotlivostí, a tedy i jejich časovou i místní rozprostraněností.

 

Takže jak je vidět, ani ten zenový způsob myšlení není bez problémů, bez vnitřních protikladů. Abychom pokročili dále, musíme si konkrétněji přiblížit, k čemu tento způsob vztahování se ke skutečnosti vlastně směřuje.

 

„Všechno ve vesmíru pochází z ničeho.

 

Nic – ono bezejmenné, je začátkem…

 

Následuj prázdnotu Taa a můžeš být jako ono,

 

nepotřebuje ničeho,

 

vidě zázrak a kořeny všeho.“

 

Tao te ťing

 

 

Takže tu máme další klíčový pojem: prázdnota, nic. Kterážto „prázdnota“ má být ovšem zároveň vším, to jest vším podstatným, samotným kořenem všeho, osvobozeným právě od (fikce) těch jednotlivých jevících se věcí.

 

Tady je pozoruhodná jedna věc: Lao-c‘ tady prostě nastoluje tvrzení, že „všechno ve vesmíru pochází z ničeho“ - aniž by se jakkoli zdržoval jakýmkoli dokazováním, že tomu tak skutečně je. Respektive, že tomu tak vůbec být může. On to prostě prohlásí – a hotovo.

 

Přičemž – ta věta „všechno pochází z ničeho“ je v principu nesmysl. Je to jak logický, tak věcný nonsens. Nikdy a za žádných okolností nějaké „něco“ nemůže vzejít z nějakého „nic“. Z nuly nevzejde jednička, ať tu nulu znásobíme nebo umocníme třeba miliónkrát.

 

I tady by vlastně bylo možno skončit; prostým konstatováním, že všechny koncepty skutečnosti založené na předpokladu původního, výchozího „nic“ jsou prostě principiálně vadné, a že tedy není zapotřebí se jimi dále zabývat.

 

Jenže pokud chceme být skutečně důslední (a přijít věci skutečně na kloub), nesmíme si věci dělat natolik jednoduchými. Vraťme se zpátky k tomu zenu. Jak jsme si řekli, i ta cesta k zenovému splynutí se jsoucnem vede ve skutečnosti přes jednotlivosti. Přes zkušenost s jednotlivostmi, s jejich konkrétními vlastnostmi.

 

To co je tedy samotný zen, to ve skutečnosti není prázdnota, není nicota jako taková – nýbrž přesně naopak, to je kvintesence všech jsoucích věcí. Je to to, co stojí za všemi bezprostředně jsoucími věcmi, co je jim všem společné. Co v nich sice bezprostředně není „vidět“; ale co je v nich nicméně přítomno, jako samotný základ jejich existence.

 

A – tady se (pro mnohé asi dost nečekaně) obloukem dostáváme k ve své podstatě racionalistické filozofii evropské, jmenovitě řecké. Protože i tato prakticky počíná konstatováním Parmenida, že předmětné, „konečné“ věci nemají svou vlastní pravdu, důvod své vlastní existence v nich samých; nýbrž že za těmi všemi jevícími se věcmi existuje ještě něco, co je ve své podstatě NEkonečné. „Nekonečné“ právě v tom smyslu, že je to opakem těch věcí konečných, předmětných.

 

Takže jak vidět, to principiálně racionalistické myšlení evropské se nakonec ruku v ruce spojuje se zdánlivě druhově naprosto cizím myšlením meditativně-intuitivním. Oba způsoby myšlení docházejí konec konců k tomu samému závěru: že vedle věcí předmětně empirických tu existuje ještě něco, co je samo o sobě nemateriální povahy, co stojí „za“ těmi věcmi, je trvalé, nezměnitelné, a vytváří prapůvodní základ pro existenci těch předmětných věcí.

 

 

Takže, potud je vlastně všechno v pořádku. Problém ovšem vyvstává – a to je nakonec ten samý problém myšlení východního i západního – když se tomuto „Nekonečnému“ začne připisovat subjektivita. Tedy v tom smyslu, že je to jakési samostatné, svébytné vědomí. Které tedy ne pouze je, nýbrž zároveň i myslí. Ve východní tradici takovýto nemateriální subjekt má podobu jakého „kosmického vědomí“, zatímco v západní tradici zčásti také, jakožto Duch (Svatý), anebo pak rovnou jako Bůh.

 

Jedno je nutno říci na rovinu: není fakticky nic, čím by bylo možno objektivně tento skok od onoho „Nekonečného“ k tomuto Duchu jakožto vědomého subjektu odůvodnit. Prostě není. To „Nekonečné“, tato kvitesence všeho jsoucího – to je prostě samo sebou, a není přípustné ho jakýmkoli způsobem blíže definovat. Všechny vlastnosti které mu budeme připisovat, to budou jenom naše vlastní projekce; projekce našeho vlastního vědomí.

 

To jediné co můžeme s tímto „Nekonečnem“ legitimně spojovat, to je právě celý náš jsoucí, předmětný svět – neboť jestliže ono je základem a kvintesencí tohoto předmětného světa, pak musí být možno z vlastností tohoto světa alespoň určitým způsobem usuzovat na jeho vlastnosti. Alespoň na ty základní.

 

Takže – poté co v našem jsoucím světě existuje také vědomí – je možno usuzovat že počátky, kořeny tohoto našeho pozemského vědomí jsou obsaženy už v tom „Nekonečnu“; ale v žádném případě není legitimním počinem konkrétní vlastnosti a projevy našeho vlastního vědomí lineárně a cestou mechanické analogie projektovat i do něj.