Mým převládajícím pocitem při čtení Hutkovy adorace probíhajících prezidentských voleb bylo to, jak daleko a jak hluboko mohou poklesnout kritéria a nároky pro to, co v občanském společenství má mít opravdový smysl. Byly totiž doby - ano, právě za toho odporného a ničemného režimu totalitní vlády jedné strany a jedné ideologie - byly tedy doby, kdy alespoň a právě v českých podmínkách klasický boj proti útlaku byl obohacen o mnohem širší a hlubší dimenzi, daleko překračující pouhou revoltu proti nelegitimnímu režimu. Především pod vlivem profesora Patočky se na duchovně devastující působení intelektuálně otupělé vládnoucí kliky odpovědělo obnovením sokratovského postoje "péče o duši". Tedy usilovným, nepřestávajícím hledáním hlubší významovosti jak světa vlastního, osobního, tak i světa společně sdíleného, světa obce.

 

A teď? Copak nám ještě zbylo z oné sokratovské "péče o duši"? Když je nám - a to dokonce jedním z bezpochyby nejznámějších aktérů disidentského hnutí tehdejší doby - jako nejvyšší meta veškerého snažení prezentován holý fakt možnosti odevzdat svůj hlas jednomu ze dvou (víceméně prefabrikovaných) kandidátů na funkci formálně nejvyššího představitele státu? A ještě je tato víceméně pseudovolba vydávána za "volbu pro pokročilé"?

 

Copak se stane s českým státem, s českou společností, s duší českého člověka natolik světoborného, natolik duchovně povznášejícího, jestli v hradních postelích pro příštích let bude ulehávat kníže anebo zeman? - Jistě, když proti sobě nastoupí dva soupeřící konkurenti, vždycky je možno nalézt nějaký ten rozdíl; a i mně by byl jako reprezentat státu byl daleko přijatelnější ten, kdo alespoň osobně působí solidním a kultivovaným dojmem, nežli aktér obhroublých projevů a zřejmě takéhož vnitřního smýšlení.

 

Ale, vydávat za něco velkolepého ten pouhý fakt, že se tu - zase jednou - v nekonečné řadě opakuje jedna epizoda z věčného soupeření pravice-levice, tohoto klání ve své podstatě naprosto bezduchého, protože vychází z principiální lidské omezenosti se právě jenom na tu jednu či druhou životní perspektivu? Copak se - ať volbou jednoho či druhého - změní na základních koordinátech vývoje české společnosti po Listopadovém převratu? Totiž toho vývoje, který zcela slepě a mechanicky opakuje existenční vzorec převzatý z duchovně vyžilého Západu - totiž že nejvyšším životním cílem je individuální osobní prospěch, především hmotného charakteru? A že i to co je relativně "nehmotné", co by tedy mělo být kulturou, uměním, ale třeba zrovna i politickým myšlením a smýšlením - že to všechno se podřizuje povrchním, duchovně a intelektuálně nereflektovaným preferencím, zálibám a předpojatostem do svého vlastního světa uzavřeného individua?

 

Tento boj o hlasy v těchto takzvaných "svobodných volbách", tato křečovitá a hysterická snaha přetáhnout do svého tábora potenciální voliče podbízením se jejich pokleslému vkusu - co má mít tohle společného s onou sokratovsko-patočkovskou "péčí o duši"?

 

"Sbíraj hlasy sedaj k soudu..." No jistě, dneska se už nesoudí, za politické činy, není také proč a za co, tam kde je celý národ uvázán tím řetězem nejpevnějším, totiž řetězem konzumismu a osobní omezenosti, tam už není zapotřebí žádných politických procesů, protože jakákoli hlubší myšlenka tu nemá žádnou váhu. Sokrata by dneska neodsoudili k trestu smrti; Sokrates by byl pouze - a to svou vlastní obcí - odsouzen k všeobecnému zapomnění, ve všeobecné honbě za penězi a za okamžikovým prožitkem z fabrik zábavního průmyslu by si jeho myšlenek prostě nikdo vůbec nevšímal.

A tak se místo toho alespoň "sbíraj hlasy" - čas od času státní moc zinscenuje spektákl takzvaných "svobodných voleb", aby lid měl alespoň na chvíli pocit, že může sám rozhodovat o něčem opravdu substanciálním. A ne pouze o figurkách, které tak jako tak budou napomáhat k tomu, státně-ekonomickou mašinérii velkoprodukce peněz a konzumu udržovat v pokud možno nerušeném chodu.

 

Tento spektákl jakoby "rozhodujícího" klání o tom, který z kandidátů bude smět zasednout na křeslo českých panovníků, nakonec docela připomíná ono známé "čekání na Godota". Tato stálá víra, že přijde někdo, kdo "to" za nás udělá. Kdo nás spasí. Kdo změní celý náš svět k lepšímu, aniž my sami bychom pro to museli hnout prstem. Aniž bychom sebe sami museli změnit. Aniž bychom museli bojovat o svou vlastní duši.

 

Falešný charakter tohoto zdánlivě klíčového dilematu rozhodování mezi dvěma kandidáty snad nejlépe se svou typickou ironií vystihl Jan Keller:

"A tak máme před sebou vskutku nesnadný výběr. Máme na vybranou mezi Zemanovými sliby a Schwarzenbergovým vkusem. Můžeme si zvolit člověka, který si hraje na anarchistu, aby stanul v čele státní moci, kterou anarchisté tolik nenávidí.

Anebo můžeme dát svůj hlas kandidátovi, který se vydává za levičáka natolik přesvědčivě a věrohodně, že mu přitom fandí Václav Klaus i s celou rodinou."

 

No, ale nakonec trochu toho spektáklu pro prostý lid musí být, jak věděli už vládcové starého Říma, a tak mu tento spektákl poskytovali ve formě kratochvilných gladiátorských zápasů. Lid se tu po libosti vybouřil, a nakonec dokonce ještě mohl své "vládnoucí" postavení vyjádřit svobodnou možností ukázat palcem nahoru nebo dolů. Panovníci si vesele vládli dál.

A tak, lide český, vzhůru k volbám. Není to sice až natolik napínavé jako půtky opravdových gladiátorů, ale alespoň něco. Alespoň můžeme rozhodnout, bude-li "tam nahoře" kníže nebo zeman.

 

A kdoví; třeba se nakonec dostaví i ten Godot.